Syndrom nepřátelské ruky

Syndrom nepřátelské ruky

O pořadu

Několik lidí představuje svůj společný problém – jedna jejich ruka funguje nezávisle na jejich požadavcích. Starší dáma – Giuseppina – prodělala mozkovou příhodu a od té doby ji ruka neposlouchá. Vypadá to, že má doslova svou vůli. Nejenže tak vznikají trapné situace, ale také je ruka nebezpečná. V noci se například Giuseppina začne škrábat až do krve, ruka se jí snaží vecpat do úst, co ji napadne, apod. Mezi zdravou a nemocnou rukou tedy neustále probíhá boj. Dále je tu celoživotní epileptička Irene, jejíž epilepsii ukončila až radikální operace mozku. S tím ale také začaly její problémy a syndrom cizí ruky. Sama sobě začala být nebezpečná a musela začít řešit spory rukou při oblékání a dalších všedních činnostech, jako je například nakupování. Odborníci vědí, kde je problém, ale řešení nemají, začali spolupracovat už i s hypnotizéry, kteří jsou schopni syndrom simulovat u zdravých lidí. Několika dobrovolníkům umožní syndrom zažít, a to přímo v nákupním centru, kde takto postižení zažívají časté nepříjemné situace. Muž tak neustále chmatá po vystavené podprsence, žena není schopna otevřít dveře, protože je ruka nechce pustit, a jedna dívka se stále hlásí. Další muž bere svačícím návštěvníkům centra jídlo, stejně tak i další dobrovolník. Všichni se pak dělí o své pocity a shodují se v nepříjemnosti a nebezpečnosti tohoto stavu. Další případ je starší muž – Chuck, který prodělal mozkovou příhodu. Nebezpečný otok ho ohrožoval na životě a musela následovat operace. Od té doby ho levá ruka neposlouchá. Takto žije již několik let, často si vypomáhá tím, že ruku schová do kapsy. Zmiňuje také několik případů, kdy ho ruka zaskočila – stačí obyčejné rozsvěcení a zhasínání, jedení, hraní karet. Odborníci nám přibližují funkci mozku, a tedy problém, který nastává. Poté je tu další pacient, který prodělal záchvat – mozkovou příhodu – a během rehabilitace ho jeho ruka začala bít lékařským kladívkem. Řešení lékaři nemají, takto postižení se tedy musí se svou cizí rukou sžít a vypořádat. Během mnoha let se některým daří udělat pokroky, ale ne příliš výrazné. Je také zajímavé, že pacient Chuck není schopen poslepu rozpoznat, jaký drží předmět, pokud je v jeho cizí ruce. V případě zdravé ruky to ví ihned. Vzácnost, a tak neznámost tohoto problému způsobuje pacientům po zbytek života neustálý strach z toho, co jejich ruka udělá, a vysvětlování okolí, čím trpí, je také poměrně obtížné. Možná ale syndromem trpí více lidí a o svém problému se stydí mluvit anebo syndrom jejich lékař nerozpozná.